Důležité otázky

Odpověď na ty nejhlubší otázky o životě může člověk hledat na mnoha místech. Uvažovali jste ale někdy, jak by se k nim vyjádřil Ježíš?

Opravdu existuje dobro a zlo?

Co byste udělali, kdybyste u sebe za druhé světové války skrývali Židy, a nějaký nacistický voják by stanul ve dveřích s otázkou, jestli u vás nějací Židé nebydlí? Řekli byste pravdu a poslali nevinné lidi na smrt, nebo byste pro jejich záchranu lhali? Většina lidí na takovou otázku odpoví, že je přece logické, že by lhali a zachránili Židy. Už celá léta mnozí používají takováto morální dilemata jako důkaz toho, že neexistují žádné absolutní morální hodnoty. Co ale existence morálních dilemat ve skutečnosti dokazuje? Podle mého názoru rozhodně ne to, že by neexistovaly žádné absolutní morální hodnoty. Tvrdím, že tento závěr z výše uvedeného příkladu nevyplývá. Naopak: kdyby neexistovaly žádné absolutní morální zákony, nebylo by třeba řešit žádné morální dilema. Morální dilemata prostě jen ukazují, že jsou situace, na které se vztahuje více než jeden morální zákon, a pak je třeba dát přednost možnosti, která přinese větší dobro. Existence morálních dilemat i to, že se vyskytuje tolik rozdílných názorů na etické otázky, jako je interrupce, euthanasie, předmanželský sex nebo trest smrti, vede mnoho lidí k představě, že morálka je relativní záležitost a závisí na době, společnosti a názoru jednotlivce. Lidé si ovšem neuvědomují, že v současné době stále více filosofů dochází k závěru, že morální relativismus je naivní a že morálka je objektivně pravdivá skutečnost. Z výzkumů veřejného mínění vyplývá, že v západní společnosti se většina lidí považuje za morální relativisty, jinými slovy věří, že to, co je správné pro jednoho, nemusí být nutně správné pro druhého. Má to ale jeden háček: je velice snadné tvrdit, že neexistují žádné absolutní morální zásady, ale podstatně těžší je žít tak, jako by opravdu neexistovaly. Způsob, jakým žijeme, naše chování i naše reakce na to, jak se jiní chovají k nám, a zejména odsuzující poznámky, které pronášíme, když nám někdo ubližuje, prozrazují, co si o existenci dobra a zla myslíme ve skutečnosti. Například věříme, že když nacisté umučili šest miliónů Židů v koncentračních táborech, byl to zločin. A nejenže to považujeme za morálně špatné, ale dokonce jsme přesvědčeni, že by každý měl souhlasit, že je to opravdu špatné. Existuje samozřejmě logická možnost, že se mýlíme, a pouze naše společenská podmíněnost nám říká, že takové věci jsou špatné. Je to z logického hlediska možné, ale je pravděpodobné, že by se v takovéto věci naše nejhlubší intuice mýlila? Znamenalo by to, že na mučení lidí není ve skutečnosti nic špatného; dojem, že to není správné, je jen náš osobní názor. Když se ale může naše základní intuice mýlit v této věci a názor, že mučení lidí je špatné, je jen důsledkem společenské podmíněnosti, nemohla by se tato intuice mýlit i v jiných věcech? Nemohl by pak náš názor na společenskou podmíněnost morálky být sám výsledkem společenské podmíněnosti? Pokud ano, pak by tento způsob uvažování vyvracel sám sebe. Většina lidí je ale přesvědčena, že takové ukrutnosti jako koncentrační tábory jsou skutečně a objektivně špatné. Křesťané navíc věří, že pokud existují objektivní měřítka dobra a zla, musí pro ně existovat i nějaký základ. A základem, který se zdá být nejsmysluplnější, je charakter dokonalého a svatého Boha.