Důležité otázky

Odpověď na ty nejhlubší otázky o životě může člověk hledat na mnoha místech. Uvažovali jste ale někdy, jak by se k nim vyjádřil Ježíš?

Pokud je Bůh dobrý, proč existuje zlo a utrpení?

Těžko se najde někdo, kdo by zpochybňoval, že svět je plný strašlivého zla a utrpení. Narážíme na něj každý den, a to jak na citové, tak na intelektuální i praktické rovině. Není nic překvapujícího na tom, že pro člověka není jednoduché smířit tuto krutou realitu života s představou dokonale dobrého a dokonale mocného Boha. Podle knihy Petera Kreefta a Ronalda K. Tacelliho Handbook of Christian Apologetics (Příručka křesťanské apologetiky) lze problém existence zla formulovat jako zdánlivý rozpor mezi následujícími čtyřmi výroky: 1) Existuje Bůh; 2) Bůh je dobrý; 3) Bůh je všemocný; 4) Existuje zlo (Kreeft a Tacelli, 1994, str. 129). Zdá se, že pokud věříme v pravdivost kterýchkoli tří z těchto výroků, musíme čtvrtý z nich odmítnout. Pokud dejme tomu uznáváme, že Bůh existuje, že je dokonale dobrý, a že existuje zlo, musíme odmítnout představu, že Bůh je všemohoucí, protože jinak by se zlem skoncoval. Pokud naproti tomu souhlasíme s tím, že Bůh existuje, že je všemohoucí, a že přesto existuje zlo, nemůžeme pro změnu věřit, že je dokonale dobrý, protože jinak by existenci zla nedopustil. Podle Kreefta a Tacelliho má tento problém pět možných řešení: • Ateizmus vysvětluje problém tím, že odmítá první výrok, totiž existenci Boha. • Panteizmus - představa, že Bůh je ve všem a všechno je Bůh - popírá druhý výrok, a v důsledku toho může pak být Bůh současně dobrý i zlý. • Polyteizmus - víra v existenci většího počtu bohů - vylučuje pravdivost třetího výroku, a Bůh se tak stává jen jedním z mnoha božstev. • Idealismus - názor, že realita je něčím, co existuje jen v naší mysli - odmítá čtvrtý výrok a prohlašuje zlo za pouhou iluzi. • Křesťanství v protikladu k uvedeným názorům věří v pravdivost všech čtyř výroků a odmítá uznat, že by mezi nimi existoval jakýkoli zásadní rozpor. Jak by mohlo být křesťanské řešení věrohodné? Jádro vysvětlení spočívá v tom, že není až tak nepředstavitelná možnost, že by Bůh mohl mít dobrý důvod k tomu, aby připustil existenci zla, i když nám tento důvod může zůstávat neznámý. Je-li tato možnost přinejmenším logicky přijatelná, neexistuje skutečný rozpor mezi existencí zla a existencí všemohoucího a dokonale dobrého Boha. To, že na tento důvod my sami nedokážeme přijít, ještě neznamená, že nemůže existovat. Bůh nás ovšem nenechal tápat v naprosté temnotě. Jakkoliv tento svět zjevně není nejlepším ze všech logicky představitelným světů, je to ten nejlepší svět, jaký mohl Bůh stvořit, když byl odhodlán zabydlet ho opravdově svobodnými bytostmi. Svobodné bytosti jsou jediné bytosti, které dokážou milovat a prožívat lásku. Protože hlavní záměr, který Bůh sledoval, když nás stvořil, spočíval v touze sdílet s námi vztah vzájemné lásky, vytvořil ten nejlepší možný svět, jakého mohl za těchto podmínek dosáhnout. Bůh nemůže lidi donutit k tomu, aby si svobodně volili dobro a ze své svobodné vůle ho milovaly. Kdyby je k tomu totiž nutil, už by to nebylo jejich svobodné rozhodnutí. To by byl skutečný spor. Bůh tedy nemohl svobodným bytostem znemožnit to, že si vyberou zlo, jinak než zničením jejich svobodné vůle. A svobodná vůle není jen tak nějaký hezký doplněk lidské přirozenosti. Je to neodmyslitelná součást samotné naší podstaty. V takovém případě by ale Bůh, pokud by chtěl odstranit zlo, musel odstranit i svobodnou vůli. A jediný způsob, jak to učinit, by spočíval ve spáchání toho nejstrašlivějšího zla, jaké si lze představit: vyhlazení celého lidstva. Navíc je třeba poznamenat, že ve skutečnosti už Bůh s problémem zla a utrpení něco udělal. Pro většinu lidí není problém existence zla ani tak intelektuální jako emocionální záležitost. Chtějí vědět, proč Bůh dopouští zlo a utrpení. Když nedostávají uspokojivou odpověď, probouzí se v nich hněv. Nelíbí se jim Bůh, který dovoluje, aby oni sami nebo jiní lidé trpěli. Výsledkem je ateizmus, který není postavený na vyvrácení rozumových důvodů pro existenci Boha, ale na odmítnutí takového Boha. Jenže dítě, které cítí bolest, nepotřebuje ani tak vysvětlení důvodů, proč to bolí, jako spíše ujištění, že to bude v pořádku. A toto ujištění člověku ateizmus poskytnout nemůže. Ateizmus ani trochu nezmenšuje utrpení - prostě jen odnímá jakoukoli naději. V ateistickém světě neexistuje žádná konečná spravedlnost, nikdo, komu by se člověk zodpovídal ze svých činů. Všechny krutosti, které zlí lidé spáchali, jim projdou. V křesťanském světě ovšem Bůh se zlem něco udělal, a to prostřednictvím Ježíše Krista. Není to tak, že by nám prostě řekl: „Tak fajn. Já jsem vás stvořil, tak se připravte, že budete trpět." Dal nám určitý klíč, určitou zálohu, která zaručuje, že Bůh má dobré důvody, proč zatím dopouští přítomnost zla, a zároveň představuje příslib dobrých věcí v budoucnu. Tím, že se Bůh objevil na zemi v lidské podobě, ukázal, že mu můžeme důvěřovat. A co dělal, když tady byl? Trpěl! Přestál utrpení, které si vůbec nedokážeme představit. Nesl trest za hříchy celého světa! Za všechno zlo, které kdy bylo spácháno od vzniku lidstva, zaplatil právě on. Takové utrpení přesahuje meze našeho chápání. Přestože byl nevinný, dobrovolně na sebe vzal trest, který jsme si zasloužili my. A proč? Z lásky. Je to, jako by říkal: „Vím, že nechápete, proč dovoluji, aby existovalo všechno zlo. Zatím není možné, abyste to pochopili. Ale jen proto, abych vám ukázal, že mi můžete důvěřovat, budu trpět s vámi." Když člověku dojde význam Ježíšovy oběti a velikost jeho lásky, začne se na problém zla dívat z úplně jiného pohledu. Začne jasně vidět, že problém zla je především problém našeho vlastního zla. Když vidíme, že jsme hříšní a že stojíme před Bohem se svou vinou, už se neptáme, jak se před námi ospravedlní Bůh, ale jak se my ospravedlníme před ním. A právě díky tomu, že Ježíš svou smrtí na kříži zaplatil za zlo, kterého jsme se dopustili, můžeme být my ospravedlněni před Bohem. Díky němu jsme získali Boží odpuštění. Mnoho křesťanů také vypráví o zkušenostech s vnitřním zdrojem síly, který jim dává Bůh v těžkých chvílích. Bůh slibuje, že těm, kdo ho milují, všecko napomáhá k dobrému (Římanům 8,28). Slibuje také konečné vítězství nad smrtí, tím vrcholným zlem. Ti, kdo se upřímně rozhodnou přijmout jeho odpuštění, vstanou z mrtvých a dostanou proměněné, nesmrtelné a nezničitelné tělo, v němž budou žít s Bohem navždy (1. Korintským 15,42.52). Smrt, bolest a zlo utrpěly Ježíšovou smrtí a vzkříšením osudnou ránu a rozhodující porážku. Takže celý problém zla paradoxně existenci dobrého a všemocného Boha nevylučuje, a lze dokonce říct, že právě Bůh je jeho řešením.