|
„Nemůžete dokázat, že Bůh existuje, a nemůžete dokázat ani
to, že neexistuje.“ To je odpověď, kterou často slýcháme, když dojde na otázku
Boží existence.
V jistém smyslu je to pravda, ale v jiném — a mnohem
důležitějším — je toto tvrzení zcela zavádějící. Pokud užíváme výraz „dokázat“
výhradně ve smyslu absolutní jistoty, je pravda, že Boží existenci nebo
neexistenci nemůžeme dokázat. To ale neznamená, že nemáme žádné dobré důkazy
nebo argumenty svědčící ve prospěch existence Boha, které by mohly víře v Boha
dát dobrý rozumový základ. Jen málo (pokud vůbec něco) víme s absolutní
matematickou jistotou, takže jistota není ani rozumným, ani nutným standardem.
Stejně jako prakticky ve všech jiných oblastech vědění, myslím, že můžeme
ukázat, že je vysoce pravděpodobné, že Bůh existuje.
Je také důležité si všimnout, že pouhá existence možného
alternativního vysvětlení není vyvrácením původního argumentu. Potřebujeme alternativní
vysvětlení, které je pravděpodobnější. Například většina lidí věří, že země je
kulatá; přesto jistá menšina stále trvá na tom, že země je plochá. Měli by se
zastánci kulatosti vzdát svého přesvědčení jen proto, že stoupenci „teorie
plochy" přišli s alternativním názorem? Jistě ne. Bylo by to namístě
jedině tehdy, kdyby stoupenci představy ploché země byli schopni nabídnout
přesvědčivé důkazy o tom, že jejich teorie je pravděpodobnější. A to je
navýsost nepravděpodobné.
Ve prospěch existence Boha máme nesčetné argumenty. Alvin
Plantinga, jeden z nejlepších žijících filozofů světa, nedávno předložil dobré
dva tucty takových argumentů. Já se zde musím omezit na dva z nich.
Argument č. 1: Bůh je nejlepším vysvětlením vzniku vesmíru.
Předpoklad č. 1: Cokoli začíná existovat, musí mít příčinu.
Předpoklad č. 2: Vesmír začal existovat.
Závěr: Existence vesmíru proto musí mít příčinu.
Cokoli začíná existovat, musí mít příčinu. S přijetím tohoto
principu většina z nás nemá problém. Jeho pravdivost předpokládáme prakticky ve
všech aspektech každodenního života. Naše zkušenost ho neustále potvrzuje a
zatím se nestalo, že by ho vyvracela. Je ale překvapivé, že filozofové nebyli
pravdivost tohoto předpokladu schopni dokázat.
Přesto základním principem filozofie a vědy bylo vždy
prohlášení, že „z ničeho nic nevzniká“. I ateistický filozof David Hume, který
ukázal, že nemůžeme s jistotou dokázat, že princip kauzality je pravdivý, byl o
jeho pravdivosti naprosto přesvědčen.
Jistě je rozumnější držet se tohoto předpokladu, než věřit,
že věci se mohou jen tak znenadání a bez příčiny objevit.
Vědecké potvrzení
Za druhé máme jak vědecké potvrzení, tak logický argument
pro to, že vesmír měl počátek. Podle standardního modelu velkého třesku
prostor, čas, hmota a energie začaly existovat současně asi před 15 miliardami
let.
Navíc podle druhého termodynamického zákona vesmír, po
dostatečně dlouhém čase, nakonec dojde do stavu termodynamické rovnováhy — bude
studený, temný, mrtvý a prakticky bez pohybu. Je jasné, že pokud vesmír neměl
počátek, muselo již před tímto okamžikem uplynout nekonečné množství času.
Pokud je tomu tak, pak by vesmír již nyní měl být ve stavu rovnováhy. Mělo by
se jednat o studený, temný, mrtvý a prakticky nehybný vesmír. Neměly by zde být
žádné galaxie, sluneční soustavy, hvězdy nebo planety, o živých organismech ani
nemluvě. Protože je zde ale zcela zjevně spousta tepla, světla, pohybu a
života, pak minulost vesmíru musí být konečná. Vesmír měl počátek.
Třetí a nejsilnější důkaz ve prospěch počátku vesmíru
vychází z nemožnosti existence nekonečně dlouhé minulosti. Jde o to, že
skutečně nekonečný počet čehokoli nemůže v reálném světě existovat.
Můžeme se domnívat, že vzhledem k tomu, že myšlenku
nekonečna užíváme v matematice, neměl by s nekonečnem být žádný problém. Ale
matematikové, kteří pracují s nekonečnem, to dělají za pomoci jistých
arbitrárně daných pravidel, aby se vyhnuli absurditám a protimluvům, které se s
nekonečným počtem věcí pojí. A tato pravidla se nevztahují na skutečný svět. Nekonečno
funguje jen ve světě abstrakce a jen při použití jistých zvláštních pravidel.
Abychom si ukázali absurdity a rozpory spojené se skutečným
nekonečným počtem věcí ve skutečném světě, představme si knihovnu, v níž je
nekonečný počet černých knih a nekonečný počet zelených knih, které jsou
střídavě postavené na policích a na hřbetech očíslované.
Dává to smysl, kdybychom řekli, že v knihovně je stejný
počet černých knih jako černých a zelených dohromady? Vlastně ne, ale přesně to
byste museli říct, kdybyste chtěli tvrdit, že v reálném světě je možná
existence nekonečna.
Dejme tomu, že odstraníme všechny zelené knihy. Kolik knih
nám v knihovně zůstane? Stále to bude nekonečně mnoho, i když jsme jich právě
nekonečný počet odstranili a našli způsob, jak si je přestěhovat domů!
Představme si, že odstraníme knihy s čísly 4, 5, 6 a vyššími. Kolik knih nám
teď v knihovně zbude? Tři. Něco je tady evidentně špatně. V jednou případě
odečteme nekonečný počet knih a přesto nám nekonečný počet zůstane. V jiném případě
odečteme nekonečný počet a výsledek je tři — je to jasný logický rozpor.
Vzhledem k tomu, že naše hypotéza vede k rozporům, musí být nesprávná —
knihovna s nekonečným počtem knih nemůže existovat.
Ačkoli v matematice se těmto rozporům můžeme vyhnout tím, že
stanovíme jistá pravidla, jako například zákaz odečítání nebo dělení, v reálném
světě nemůžeme lidem zabránit v tom, aby si z knihoven brali knihy.
Vzhledem k tomu, že minulost bez počátku by musela obsahovat
nekonečný počet událostí (věcí) a vzhledem k tomu, že nekonečný počet věcí
nemůže ve skutečném světě existovat, je logické říci, že minulost vesmíru není
nekonečná. Vesmír měl počátek.
Nekonečná minulost je navíc nemožná proto, že skutečné
nekonečno nemůže vzniknout pouhým přičítáním prvků. Je to jako počítat do
nekonečna — nikdy se nedopočítáte. Stejně jako nikdy neskončíme s počítáním do
nekonečna, tak nemůžeme počítat ani do minus nekonečna. Aby ale mohl existovat
vesmír, který by neměl počátek, musel by existovat nekonečný počet minulých událostí
vedoucích do současnosti. To je ale nemožné, protože k současnosti by vlastně
nikdy nedošlo.
Teorie velkého třesku, druhý zákon termodynamický a
nemožnost existence nekonečné minulosti podporují představu, že vesmír měl
počátek.
Protože vše, co začíná existovat, musí mít příčinu, vyplývá
z toho logicky, že vesmír měl příčinu.
Co je příčinou existence Boha?
Nejčastější námitkou vůči tomuto argumentu je „co je
příčinou existence Boha?“. Ovšem otázka „co je příčinou X“ má smysl jen tehdy,
pokud existuje nějaký náznak toho, že X mělo počátek. V tomto případě není nic,
co by vedlo k předpokladu, že příčina velkého třesku měla počátek. Ostatně
vzhledem k tomu, že před velkým třeskem čas neexistoval, příčina velkého třesku
musela existovat bezčasově. Proto nemohla mít počátek, a tedy ani příčinu. Rádi
bychom tohle řekli o vesmíru, ale není to možné, protože — jak už jsme viděli —
důkazy ukazují na to, že vesmír počátek měl.
Argument č. 2: Bůh je nejlepším vysvětlením existence
vesmíru, který umožňuje život.
Astrofyzikové zjišťují, že velký třesk byl zjevně velmi
přesně vyladěn. Číselné hodnoty různých přírodních sil jako například
gravitace, elektromagnetismu, subatomárních sil a náboje elektronu „náhodou
přesně zapadají“ do extrémně úzkého rozmezí, které umožňuje život. Nepatrné
změny v libovolné síle by znemožnila existenci života a v mnoha případech by
také vedly k destrukci vesmíru.
Stephen Hawking, pravděpodobně nejznámější postava současné
fyziky, napsal:
„Fyzikální zákony, jak je dnes známe, obsahují řadu
základních čísel, konstant, jako například velikost elektrického náboje
elektronu či poměr jeho hmotnosti k hmotnosti protonu... Přesto se zdá, že
pouze poměrně úzké rozsahy číselných hodnot konstant dovolí vývoj jakékoli
formy rozumného života.“ (Stephen Hawking: Stručná historie času, Mladá fronta
Praha, 1991, str. 124)
Sir Fred Hoyle, astrofyzik proslulý svými antiteistickými
názory, nám říká, že:
„Vysvětlením fakt, které nabízí prostý rozum, je to, že si s
fyzikou, chemií a biologií pohrál nějaký supermozek a že v přírodě neexistují
prakticky žádné slepé síly. Čísla, ke kterým se na základě faktů člověk
dopočítá, mi připadají tak přesvědčivá, že tento závěr je skoro
nezpochybnitelný.“ (Engeneering and Science, Listopak 1981, citováno v The World
Treasury of Physics, red. Timothy Ferris, 1991, str. 392)
Zamyslete se nad těmito příklady:
1. Kdyby si náboje protonu a elektronu nebyly přesně rovny,
vodíkové atomy by se navzájem odpuzovaly a neexistovaly by galaxie.
2. Kdyby relativní síla čtyř základních interakcí —
gravitace, elektromagnetismu, silné a slabé jaderné síly — byla nepatrně jiná,
život by nebyl možný. Kdyby silná jaderná síla (síla, která váže v jádře atomu
protony a neutrony) byla jen o dvě procenta slabší, vedlo by to k rozpadu všech
atomárních jader nutných pro život. Kdyby byla o dvě procenta silnější,
zabránila by vzniku protonů a tím i hmoty.
3. Kdyby byl poměr mezi hmotností protonu a elektronu
nepatrně jiný než 1836 k 1, nefungovala by chemie.
4. Kdyby se rovnováha mezi gravitací a elektromagnetickou
interakcí ve hvězdách změnila o pouhé 1:1040, vznikl by vesmír složený pouze z
hvězd typu modrý obr (extrémně horké a krátce žijící, v závěru existence
explodující jako supernovy) a červený trpaslík (relativně chladné malé hvězdy).
Ani jeden typ není vhodný pro podporu života.
5. Na základě druhého zákona termodynamického měl velký
třesk vytvořit vesmír, v němž je nulový řád (maximální entropie), a přesto náš
vesmír je vysoce organizovaný (má nízkou entropii).
6. Kdyby rychlost rozpínání vesmíru byla menší o část rovnou
1: 1000 000 000 000 (1012), vesmír by se po velmi krátkém čase opětovně
zhroutil. Kdyby rychlost rozpínání byla větší o jednu milióntinu, nevytvořily
by se galaxie, hvězdy ani planety.
7. Kdyby odstředivá síla přesně nevyvažovala přitažlivou
sílu, každá galaxie a sluneční soustava by se zhroutila do svého gravitačního
středu.
8. Kdyby rezonanční úroveň (energie) jádra uhlíku 12 byla o
málo nižší, uhlík by ani nevznikl. O něco vyšší hladina by ho okamžitě zničila.
Na stejné energii jsou závislé uhlík, kyslík, dusík a další těžší prvky
nezbytné pro život.
Kdyby velký třesk byl čistě nahodilou událostí, je prakticky
nemožné, aby všechny hodnoty těchto sil byly právě ty správné pro to, aby
umožnily přežití našeho vesmíru a existenci života. S ohledem na potenciálně
nekonečný počet jiných hodnot, které by tyto síly mohly mít, je mnohem
pravděpodobnější, že by spadaly mimo ono velmi úzké rozpětí, které je vhodné
pro život. Jak řekl John Leslie, filozof vědy: „Vesmíry neumožňující existenci
života jsou mnohem pravděpodobnější než vesmíry život umožňující.“ To je důkaz
ve prospěch inteligentního návrháře, který stojí za velkým třeskem a který
zajistil, že proběhl přesně tak, aby ve vesmíru mohl existovat život.
Námitka pozorovatele
K tomuto argumentu je možné uvést jednu hlavní námitku:
„Není překvapující, že pozorujeme počáteční podmínky vesmíru jako vhodné pro
život, protože to jsou ty jediné možné podmínky pro naši existenci.“
To platí pouze tehdy, když předem předpokládáme, že naše
vlastní existence není překvapující. Ale náš argument říká, že s ohledem na
potenciálně nekonečné množství variant hodnot základních interakcí, které
životu nesvědčí, je značně překvapivé, že se celý scénář vůbec odehrál, tedy že
existovaly zrovna ty správné počáteční podmínky umožňující život pozorovatele.
Pokud předpokládáme, že druhá část není překvapující, pak samozřejmě je
logické, že nikoho nepřekvapí ani první část. Ale to už je argument v kruhu.
Shrnutí a závěr
Stejně jako se ze dvou spletených pramenů stává pevný
provaz, i souhrn těchto dvou argumentů nám dává dobrý průkazní materiál
svědčící ve prospěch existence Boha.
Společně nám tyto dva argumenty říkají, že příčinou a
tvůrcem vesmíru je inteligentní, nehmotná, mocná a neměnná bytost, která
existovala v bezčasém, věčném stavu před počátkem vesmíru. To je podle mne
dostatečně blízko tradiční židovsko-křesťanské představě Boha, že můžeme
oprávněně dojít k závěru, že Bůh opravdu existuje.
|
