|
|
Příběhy lidí, kteří Ježíše poznali osobně
|
Pavel Hošek
|
 Prostředí naší rodiny bylo intelektuální. Naši hodně četli knížky a
možná to byla taková jejich základní životní orientace, kterou jsem
podědil i já: že člověk by měl hodně číst a měl by mít přehled, měl by
být vzdělaný. K víře mě ale žádný způsobem nevedli. Spíš nějak v době
dospívání, kdy jsem sám začal víc číst knížky, které se zabývaly také
tím, proč vlastně jsme tady na té zemi a jaký je smysl lidského života,
jsem si tyhle otázky začal klást, ale zatím to bylo jenom tak z
intelektuálního zájmu.
Když
mi bylo asi devatenáct, onemocněl jsem takovou ne úplně banální nemocí
a začal jsem se po tom smyslu života pídit nějak vážněji. Měl jsem
dojem, že jestli je ten můj život nějak ohrožen tou nemocí, tak bych
chtěl opravdu přijít na to, proč jsem se vlastně narodil. Ta představa,
že by můj život mohl skončit v mládí, pro mne byla jednak samozřejmě
zdrojem strachu, ale také určité intenzity toho hledání. Takže jsem
začal číst knížky o různých duchovních cestách, o různých filozofiích a
náboženstvích, které odpovídají na ty poslední otázky, který si klade
každý člověk: „Proč jsme tady? Odkud jsme přišli a kam směřujeme?“
A
to byla doba, kdy jsem setkal mimo jiné taky s křesťany. A přestože
jsem měl načteno spoustu informací o křesťanství i o jiných
náboženstvích, a přestože to byli obyčejní lidé a měl jsem nad nimi
intelektuální převahu, viděl jsem, že mají něco, co já prostě nemám.
Přestože je porazím třeba v debatě o věrohodnosti Bible, oni z toho
rozhovoru odejdou možná jako poražení, ale s tou radostí v srdci,
kterou já nemám, a já odcházím jako vítěz, ale s prázdnotou a s
nezodpovězenými otázkami. Prostě jim v očích svítilo něco, co mě
provokovalo, dráždilo, ale zároveň jsem jim to záviděl.
Na té
mojí duchovní cestě bylo asi takovým hodně důležitým faktorem, že jsem
si uvědomoval, že to sám nějakým způsobem nezvládám, že se mi nedaří
zdokonalovat sám sebe a žít správně. Když jsem dělal dobré skutky,
znova a znova jsem si uvědomoval, že to dělám pro sebe. Když jsem byl
pokorný, tak jsem byl potom pyšný na to, že jsem pokorný. A když jsem
pomáhal druhým lidem, uvědomoval jsem si, že to potřebuji a že tím
sloužím sám sobě. Že jsem prostě zakletý do toho kruhu svého vlastního
sobectví. A tak ta křesťanská zvěst o odpuštění všech špatných věcí,
které člověk udělal, pro mne dávala velký smysl.
Rozhodl jsem
se, že to prostě chci prozkoumat, že mi to jaksi nedá spát, že mě to
zajímá, že tomu chci prostě přijít na kloub. A přestože jsem měl
pochybnosti a pořád jsem si trošku připadal jako blázen, jednou jsem se
zavřel do svého pokoje, zhasnul jsem světlo a modlil jsem se takovými
velmi neobratnými slovy – něco jako: „Pane Bože, jestli jsi, tak já tě
chci poznat. Já vím, že jsem špatný člověk, vím že jsem vůči tobě
dlužník, ale jestli existuješ, tak mi to dej nějakým způsobem najevo.“
No a zázrak – v tom úzkém slova smyslu – se nestal. Nepotkal jsem
žádného anděla ani na mne najednou nespadla nějaká cihla z nebe, ale
stalo se něco, abych tak řekl, hlubšího. Najednou jsem cítil někde
hluboko uvnitř, že nejsem sám, že to není jenom monolog, že se ta moje
slova neodrážejí od stropu zpátky, ale že mluvím s někým, kdo tam
vlastně vždycky byl, ale já si jeho přítomnost neuvědomoval, a teprve
teď se mi představil osobně.
V době, kdy jsem uvěřil, se velmi
zásadně změnil ten můj vnitřní pocit – pocit prázdnoty a pocit určitého
strachu z té nemoci. Najednou jsem byl naplněný takovým pokojem,
takovým odpočinutím a takovým pocitem, že to prostě dobře dopadne.
Neuměl jsem přesně specifikovat, co dobře dopadne a jak, ale tak nějak
jsem měl pocit, že jsem v dobrých rukou, že to prostě Pán Bůh se mnou
myslí dobře. Dokonce jsem tenkrát došel k závěru, který možná zní
trochu divně, že i kdyby mě Pán Bůh neuzdravil a dopadlo to špatně, tak
to nakonec nevadí, protože teď mám naději, která přesahuje tenhle
život, a nějakým způsobem už pro mě jaksi smrt nepředstavuje ten
poslední horizont a triumf beznaděje, zmatku a chaosu.
Ta velká
zkušenost, při které jsem přijal odpuštění shůry – odpuštění těch
špatných věcí, které jsem dělal, i té špatné motivace, která se na mne
lepila jako smůla – mi také pomohla posunout se směrem k tomu, abych
dokázal odpustit lidem, kteří mi ublížili. Bylo to právě poznání, že já
sám potřebuji odpuštění, že já sám nejsem borec, který se může na
ostatní lidi dívat shora, ale že jsem člověk, který selhává, který
potřebuje, aby druzí na něj byli laskaví a aby Bůh byl ochotný mu
odpustit jeho nedostatky. A jestliže člověk tohle o sobě ví, je pro
něho snazší najít odpuštění i vůči těm druhým, kteří nějak ublížili
jemu.
Abych byl úplně upřímný, když jsem se poprvé setkal s
křesťany, shodou okolností to byli lidé, kteří zrovna nepatřili mezi
nějaké vysokoškolsky vzdělané intelektuály. Nebyli sečtělí a někteří z
nich nebyli ani moc chytří. Proto jsem měl od začátku velmi na srdci,
abych odstranil jedno nedorozumění, které mě velmi bolelo a kterého
jsem kdysi sám byl otrokem: že totiž víra je pro hloupé a nevzdělané.
Zkrátka ten typicky český předsudek, že věřící člověk je věřící proto,
že je nevzdělaný a hloupý, že víra je pro svíčkové babičky, a že ti,
kteří jsou vzdělaní, přece vědí, že žádný Bůh neexistuje. Od momentu,
kdy jsem uvěřil, bylo pro mě velmi důležité, že víra není jenom věcí
srdce, ale i věcí rozumu, že věřící lidé nejsou nějak emocionálně
labilní. Je možné být věřící člověk a zároveň být intelektuál. Byl jsem
velmi rád, když jsem se krátce poté setkal s knížkami od lidí, jako je
spisovatel C. S. Lewis, kteří mi pomohli vidět křesťanství jako solidní
názor na svět, který zahrnuje pohled na kulturu, na umění, na sport, na
vědu atd., a to, že je možné nabídnout křesťanský pohled na všechny
tyhle věci jako solidní věrohodnou alternativu. Připadá mi, že je
důležité, aby toho křesťané byli schopni, a věřím, že když si dají
práci, bude křesťanská zvěst znít věrohodněji, než tomu bylo dosud.
Proto také učím na křesťanské škole, kde se spolu se studenty snažíme
nějakým způsobem hledat křesťanský pohled na veškeré oblasti lidské
kultury.
Víru v Boha chápu jako každodenní osobní vztah, to
znamená nikoli jako přesvědčení nějaké ideologie, ale takový, řekl
bych, neustálý vnitřní rozhovor s někým, kdo to se mnou myslí dobře,
kdo mě má rád a kdo zároveň jaksi ovládá i ty životní okolnosti. Můžu
se k němu utíkat a prosit ho o to, aby věci, na kterých mi záleží,
dobře dopadly, a on mi zároveň dává určité nasměrování, aby můj život
měl smysl. Aby to, co dělám, nebylo prospěšné jenom pro mne, ale i pro
druhé. To dává člověku takové vnitřní naplnění, které se nedá úplně
přesně popsat, ale – možná zvlášť v kontrastu s tím, co bylo předtím,
než jsem Boha poznal – je to něco, co bych v životě za nic nevyměnil.
|
|
|
