Už od dětství jsem věřila, že existuje Bůh. I když se všude
hlásalo, že není, pro mne to byla samozřejmost, a jako malá jsem se k němu
zkoušela i modlit. Ale až když jsem začala trošičku dospívat, začala jsem vážně
hledat, jestli ten Bůh opravdu je, jaký je, a jestli se k němu mohu nějak
dostat, jestli mohu nějak uniknout z tohohle kolotoče. Jaký je vůbec smysl toho
všeho, proč tady jsem? Moc se mi tu nelíbilo.
Když mi totiž bylo nějakých patnáct, šestnáct let, bylo to
takové smutné období, měla jsem hodně těžké deprese a uvažovala jsem o tom, jestli
vůbec má smysl dál žít, jestli je to k něčemu. Jestli budu někomu chybět,
kdybych tady nebyla. Jestli není lepší nějak z toho utéct.
Začala jsem se zajímat o různé pohledy na život, na Boha, na
svět, na ten smysl, i o různé filozofie, a snažila jsem se žít jinak než
ostatní lidé, protože mi přišlo, že všichni jsou takové voskové figuríny a
dělají jenom to, co se jim řekne. Prostě jsem se snažila být jiná, ale nějak mě
to neuspokojovalo. Neuspokojovaly mě ani všechny ty filozofie, které jsem
zkoušela, i když to vždycky na nějakou dobu bylo takové přechodné řešení.
Vždycky se mi naskytla nějaká odpověď na moje otázky, ale pořád jsem tušila, že
to ještě není ono, že pořád může být v životě ještě víc.
Přicházela zklamání – zklamání z druhých lidí, ale i ze sebe
samé, a to bylo asi největší zklamání, jaké jsem zažila, protože jsem si začala
uvědomovat, že jsem velice sobecká, že mi nezáleží na druhých lidech. Tak nějak
jsem tušila, že je nějaký ideál, kterému bych se chtěla přiblížit, a ten ideál
je mi velice vzdálený. A tak to bylo pořád takové snažení se o něco, touha
nějak uniknout, touha najít něco jiného, co jsem vlastně nenacházela.
To všechno se změnilo nebo začalo nabírat jiný směr, když
jsem na gymnáziu potkala jednoho spolužáka. Tenhle spolužák mi jednou řekl, že
jeho sestra je věřící, a že on nikdy věřící nebude. Já jsem tehdy moc nevěděla,
co tím myslí, protože jsem věděla, že on přece stejně jako já věří, že Bůh
existuje, i když o něm asi tolik nepřemýšlí. Vysmála jsem se mu, a když mi
potom velmi krátce na to řekl, že se stal křesťanem, tak jsem tomu nebyla
schopna uvěřit. Podrobně mi to vyprávěl a potom jsme spolu hodně diskutovali.
Já jsem se ho snažila přesvědčit, že jsou i lepší víry, než je křesťanství, a
že přece Bůh je jakoby na vrcholu hory a vedou k němu různé cesty. Křesťanství
mi přišlo zrovna ze všech náboženství nejhloupější – takové příliš jednoduché,
než aby to bylo pro mne.
Když se ale tenhle můj velmi dobrý kamarád stal křesťanem,
velice mě to ovlivnilo, a jak se se mnou snažil diskutovat, řekl mi jednou
větu, o které jsem potom musela přemýšlet a která mi nedala spát. Když jsem mu
totiž namítala, že přece všechna náboženství jsou nějakým způsobem správná a že
jsou to všechno cesty k jednomu Bohu, řekl mi, že ale žádný jiný bůh nepřišel
kvůli mně umřít, nepřišel za mne položit život. Už ani nevím, co jsem mu na to
řekla, ale musela jsem o tom přemýšlet. Ten můj kamarád už dneska není na
tomhle světě, ale jeho slova mi přinesla život, protože jsem začínala tušit, že
tudy vede ten směr.
Pak jsem se s ním šla podívat mezi křesťany a postupně se ve
mně začala rodit víra úplně jiného charakteru než to, co bylo doposud. Můj
život se převrátil úplně naruby, protože jsem se setkala s živým Bohem. Už jsem
nejen tak nějak věřila, že je Bůh, ale poznala jsem ho jako někoho, kdo mě má
rád, kdo stojí i o ten můj zpackaný život, a kdo mě může změnit, kdo mi nabízí
něco jiného. Začala jsem se měnit vevnitř a z té neradostné, smutné bytosti,
kterou jsem tehdy byla, se stal někdo úplně jiný. Lidé, kteří mě znají dneska a
neznali mě tehdy, nevěří, že jsem někdy mohla být takový smutný tvor. Celý můj
pohled na život, všechno to, co ve mně je, se změnilo, a dneska můžu vědět, co
to radost, a to právě díky Bohu a vztahu s ním.
Když jsem se nějak snažila najít smysl toho všeho, opravdu
jsem zkoumala všechna možná náboženství, hlavně jsem se obracela na východ,
dělala jsem hodně aktivně jógu. Chtěla jsem získat nějakou radost do života, a
ta radost se pořád nějak vytrácela. Vždycky to bylo na chvilku, a pak zase
přišla ještě větší deprese, ještě větší hrůza, ještě větší propad. Byl to
prostě kolotoč a nedalo se z toho vylézt. Pak, když jsem poznala Ježíše, jsem
se nemusela o nic snažit. Nemusela jsem si pořád něco namlouvat, nemusela jsem
pořád sama sebe přesvědčovat, že je mi dobře, že jsem klidná, že se cítím
příjemně, ale začala se ve mně dít změna.
A to je, myslím, ten radikální rozdíl, protože Ježíš přišel
do mého života jako někdo, kdo mě vzal za ruku a začal mě učit znova žít. Začal
mi do života přinášet věci, které jsem do té doby jen hledala, jenom jsem
tušila, že by možná někde mohly být. Bylo to vlastně, jako kdyby se o mne
staral laskavý rodič, někdo, s kým jsem mohla mluvit, kdo mi dodával naději,
když jsem se něčeho bála, a kdo mě do dneška drží, když to potřebuji. Nemusím
se držet zuby nehty, nemusím se snažit být lepší, než jsem, nebo si namlouvat,
že jsem lepší, než jsem, protože já moc dobře vím, jaká jsem. Vím ale, že mi
odpustil, že mě má rád a že to se mnou myslí dobře.
|
