|
|
Příběhy lidí, kteří Ježíše poznali osobně
|
Ursula Bruhin
|
 Když mi byly tři nebo čtyři, rodiče mě poprvé vzali na sjezdovku. Měli trochu obavu, jak mě dostanou dolů, ale já si to moc užívala, byla to pro mě ten den opravdu zábava. Můj otec byl hodně sportovně založený – kajak, potápění, jízda na kolečkových bruslích. Asi jsem to po něm zdědila.
Na snowboardu jsem začala jezdit v roce 1991. Moji přátelé mě v tom povzbuzovali, a tak jsem o tři roky později začala i závodit. Jakmile jsem se dostala mezi deset nejlepších, uvědomila jsem si, že jsem asi opravdu dobrá.
Cesta k Bohu
Sice jsem odmalička chodila s rodiči do kostela, ale to bylo jen z povinnosti. Takže jsem s tím hned přestala, když jsem se od nich odstěhovala. V roce 1998 jsem pak zažila několik kritických okamžiků: zranila jsem se, musela jsem jít na operaci kolene a opustil mě můj partner. Přibrala jsem na váze, protože jsem netrénovala, a moje sebevědomí kleslo. Cítila jsem zlost na svého partnera.
Moje sestra chodila na biblickou školu a vypadala tak šťastná. Říkala mi: „Věřím, že Bůh pro tebe chce to nejlepší, ale nejdřív musíš odpustit svému bývalému příteli.“ Řekla jsem jí, že nemohu a ona mi navrhla, abych se modlila, aby mi Bůh dal sílu. Zkusila jsem to a Bůh mě vyslyšel: dokázala jsem příteli odpustit a najednou jsem se cítila svobodná, bez nenávisti a zlosti. S Bohem jsem začala žít nový život. Poznala jsem, že když poprosíte Boha, on vám dokáže pomoci a uzdravit vás.
Postupně moje víra v Boha rostla a on se stával zdrojem mojí síly. Uvědomila jsem si, že ať už vyhraji nebo prohraji, je to v jeho rukách.
Bůh a sport?
Než jsem se stala křesťankou, měla jsem strach, že ze mě Bůh bude chtít mít jeptišku. Ale věřím, že Bůh chtěl, abych zůstala u snowboardingu. To mi dává sílu, když se cítím unavená a chci všechno vzdát. Modlila jsem se a ptala jsem se Boha: „Chceš, abych zůstala u sportu?“ Jednoho dne, když jsem běžela a poslouchala hudbu, jsem najednou cítila, že Bůh říká. „Ano.“ Vzpomínka na tento okamžik mi dodávala sílu v dobách nejtěžšího tréninku.
Když jsem uvěřila v Ježíše Krista, lidé v týmu se mně i dalším křesťanům nejdřív docela posmívali. Postupem času se ale začali víc ptát a zajímat, čemu věříme. Je skvělé vědět, že Bůh je se mnou pořád.
Důležitá je pro mě motivace: chci vyhrát jen kvůli sobě? Učím se vyhrávat pro Boha. Jednou jsem při důležitém závodu byla nemocná. Řekla jsem Bohu, že potřebuji jeho sílu. Dal mi ji a já vyhrála. V jiném závodě jsem byla naprosto zdravá a byla jsem si jistá, že vyhraji, ale prohrála jsem. Tato zkušenost mě naučila, že vítězství je Boží dar, že to není něco, co dokážu ze své síly.
Největší zklamání
V roce 2002 jsem byla světovou jedničkou. Byla jsem si jistá, že budu pro švýcarský olympijský tým přínosem. Pohořela jsem už v první rozjížďce v předolympijském testu a ve druhém závodě jsem skončila druhá. Řekli mi, že když dobře dopadne závod Světového poháru, ještě se mi ohledně nominace ozvou. Závod jsem vyhrála, ale nikdo se neozval. Byla jsem světová jednička, ale nebyla jsem nominována na olympijské hry! Nechápala jsem, když Bůh pro mě chce to nejlepší, proč tedy nejedu na olympiádu. Pak jsem si ale uvědomila, že tím nejlepším je možná právě skutečnost, že nejedu na olympiádu. Mojí zlatou medailí pak byla podpora mých přátel. Možná, že tomu mě chtěl Bůh naučit.
Jak se váš život od té doby změnil?
Přijmout Ježíše do svého života bylo pro mě tou největší změnou. Když prohrajete, Bůh z toho může udělat vaši výhru. Stojí za vámi a podpírá vás během těžkých období. Nevím, jak jsem mohla bez Boha přežít. Vím, že ať závod dopadne jakkoliv, nic se nezmění na tom, jak mě vidí Bůh.
Když jste mezi světovou elitou, je na vás vyvíjen velký tlak. Ostatní lidé si možná myslí, že máte všechno, ale já jsem se naučila, že znát Ježíše a mít jeho lásku, je ta jediná věc, která může opravdu naplnit můj život.
|
|
|
