Psal se rok 1990. Tehdy mi bylo 49 let. Sametová revoluce pro mne znamenala definitivní zborcení mých ideálů o komunismu. Do té doby jsem raději připouštěla, že jsou zde skutečně „živly“, a doufala, že se s tím vláda nějak vypořádá. Vše se ve mně zbořilo, když jsem pár dnů po 17. listopadu na vlastní oči uviděla zaschlou krev v pasáži na Národní třídě. Uvědomila jsem si, jak žiji zavrtaná do své milované práce u počítače. Nic jiného mě nezajímalo. Tak jsem začala spolu s ostatními chodit na demonstrace, číst noviny, plakáty, sledovat televizi. Jediného se tyto události nedotkly. Mého pevného ateistického přesvědčení.Vyrůstala jsem sice v evangelické rodině, jako dítě věřila, ve čtrnácti letech jsem byla i konfirmována, ale pak už jsem jen čekala, až budu plnoletá a budu moci odložit ten zastaralý nesmysl, za který jsem víru v Boha začala považovat. Teprve po svém obrácení jsem se od tatínka dověděla, jak těžce tenkrát mé odpadnutí od víry moji rodiče nesli. Ale farář evangelického sboru, kam patřili, jim řekl: „Nechte ji být, on si ji Pán Bůh najde.“
Plíživá ideologická diverze
První vpád Božího království do mé rodiny se uskutečnil tak, že uvěřily mé děti. Nejdříve starší syn, po něm i dcera. Nemohla jsem jim nic zakázat, neboť již byli téměř dospělí. Byla to facka mé výchově, podle toho jsem se vztekala. Přesvědčená, že někomu naletěli, že spadli do nějaké sekty. Byli sice pokřtěni v ČCE, ale mně se zdálo, že se před mýma očima naplňují slova o „plíživé ideologické diverzi“.
Zakázala jsem jim o čemkoli se přede mnou zmiňovat. Zuřila jsem, když jsem náhodou syna zastihla v jeho pokojíku na kolenou, ale když nebyl doma, prohlížela jsem si knihy, které se u něj začaly objevovat. Nový zákon, evangelický zpěvník, knížka o Františkovi z Assisi. Vztekala jsem se dál, ale zároveň objevila dávno zapomenuté písně. Nejvíc mě potěšila písnička Pán Bůh je síla má. Najednou jsem ji zase uměla.
Svatba mého syna se „náhodou“ konala v kostele, kam jsem chodila jako dítě. Byla při ní vysluhována i Večeře Páně. Jen mi bylo divné, že ten evangelický farář je v normálním světlém obleku a ne v taláru. Tenkrát bych ani ve snu nepřipustila, že by snad mé ateistické přesvědčení dostávalo nějaké trhlinky.
Jakoby zahřmění
Pak přišel rok 1990. Jednoho dne jsem v televizi slyšela pozvání na evangelizaci s australským misionářem Stevem Ryderem. Bylo mi to moc divné, misionář přece patří do pralesa, co dělá u nás? Tak jsem se na to zeptala dcerky a ona mě pozvala, ať se přijdu podívat. Pak jsem to pro nával práce odmítla, ale moji zvědavost probudil článek se zprávou v tehdejší Večerní Praze, kde se psalo o nějakém uzdravení na večeru toho misionáře. Den poté jsem pořád myslela na to, že bych tam chtěla jít, a zároveň jsem cítila úzkost. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Napadlo mě nakonec, že vezmu Bibli, namátkou ji otevřu a rozhodnu se podle toho, co tam najdu. Před časem mi ji dala maminka, že to je moje Bible z dětství. Tehdy už maminka byla těžce nemocná, tak jsem neodporovala. Nikdy jsem ji nečetla, ale používala jsem ji podle vlastního klíče k sázení čísel do Matesa. Teď jsem ji otevřela v 38. kapitole Izaiáše. Bylo tam o tom, jak Pán Bůh uzdravil krále Ezechiáše a přidal mu patnáct let života. Rozplakala jsem se a rozhodla se na tu evangelizaci jít.
Když jsme s dcerkou přišly k hale, byla již zcela zaplněna a venku davy lidí. Že jsem se dostala dovnitř a dopředu (velmi špatně slyším), byl zázrak. Tak jsem tedy byla uvnitř, trochu jako ve snách, tak mi připadalo vše zvláštní. Pak se ten misionář modlil za lidi a řekl, že může přijít každý. Stála jsem dlouhou frontu a čekala, až na mne přijde řada. Když ke mně misionář přišel, dal ruku před mou hlavu. Uviděla jsem bílé světlo a uslyšela jakoby zahřmění a spadla dozadu. Pořadatelé mě zachytili a uložili na zem.
Pak jsem vstala a bylo mi moc hezky. Pořád jsem se usmívala. Jinak nic. Ale od druhého dne jsem začala doma otvírat Bibli, ovšem potají, protože jsem se styděla. Opět namátkou, abych zjistila, cože to tam vlastně je. Skoro ničemu jsem nerozuměla, až jsem jednou náhodou otevřela knihu Kazatel. A to byla první kniha, kterou jsem přečetla celou. Ta mě zaujala. „Všecko jest marnost a trápení ducha“ – to mi mluvilo ze srdce. A když jsem v šesté kapitole narazila na: „Všecka práce člověka jest pro ústa jeho, avšak duše jeho nemůže se nasytiti“, byla jsem doma. To bylo o mně. Jazyk na vestě a vyprahlá. A co z toho?
Skulit se do náruče
Za pět dnů po návštěvě evangelizace se v práci mluvilo o Ryderovi a kolegyně se mě zeptala, jestli mi uzdravil uši. A já bez přemýšlení odpověděla: „Ne, ale uvěřila jsem v Pána Boha a je mi dobře.“ A bylo to. Nebylo to přeřeknutí, uvědomila jsem si, že to tak opravdu je. Těžké bylo přiznat se doma dcerce, protože jsem za to předtím děti seřvávala. Ale ona měla radost a pozvala mě k nim do sboru. Tam jsem přišla právě na Velikonoční neděli a slyšela kázání o tom, co asi cítil vrah a vzbouřenec Barabáš vůči Pánu Ježíši, kterého ukřižovali místo něj. Po kázání jsem se přihlásila na výzvu k přijetí Pána Ježíše. Poslali mě s jednou dívkou ven. A tam jsem konečně uslyšela evangelium. Ne že by na té evangelizaci nebylo řečeno, ale ještě jsem nebyla připravena slyšet, i když si dodnes pamatuji, o čem Steve Ryder kázal. Tak jsem 15. dubna 1990 přijala Pána Ježíše. S úlevou jsem Bohu před tou dívkou vyznala, co mě nejvíce tížilo: jak jsem se chovala ke svým rodičům a to, že se můj manžel kvůli mně rozvedl a opustil dvě děti. Často se mluví o rozhodnutí pro Krista, ale já jsem to tak nevnímala. Prostě jsem o něm nevěděla, teď jsem ho uviděla, tak jaképak rozhodování? Jen jsem se mu skulila do náruče.
Převzato se svolením z časopisu Život víry (www.zivotviry.cz).
|
